Chemie na GJN

Až do této chvíle jsme se převáženě zabývali látkami, které se řadí do anorganické chemie. Tato chemie je starší a vyvinula se zavedením přesného vážení a měření, kvalitních záznamů a ověřováním experimentů z magické alchymie. Když si rozklíčujeme slovo anorganická, nalezneme předponu a, která značí zápor, a základ slova organický, který značí živý. A skutečně. Dávná představa o chemických látkách rozdělovala látky na dvě skupiny. Anorganické, tedy neživé, které bychom dneska pojmenovali asi jako minerály či nerosty a látky z nich připravené. Tyto materiály se nacházely volně v přírodě a okometricky neměly žádnou souvislost s čímkoliv živým. Druhou skupinu látek tvořily látky organické, živé. Tyto látky se získávaly nějakým způsobem ze živých organismů. Vstupní surovinou mohla být například vepřová krev, moč či žluč. Panovala představa, že tyto dvě skupiny jsou jasně oddělené. Anorganickou látku nelze převést na látku organickou a obráceně. Vysvětlovalo se to různě. Neznámější vysvětlení bylo založeno na konceptu živoucí síly, tzv. vis vitalis . Tuto esenci obsahovaly pouze organické látky, anorganické nikoliv, a proto nemohly být vzájemně převáděny.

Vis vitalis je krásný příklad dlouhověkého omylu. Uvědomte si, že nové myšlenky, nebo hůř, myšlenky, které by popíraly něco velmi zažitého, nebyly příliš oblíbené a bylo těžké je prosadit, a to i ve vědeckých kruzích. Spousta myslitelů se nadřela, aby jednoznačně dokázali, že země je kulatá. Lavoisierovi trvalo mnoho let, než dokázal, že oheň je prostá chemická reakce kyslíku a hořícího předmětu a že za to nemůže jakési fluidum, tehdy zvané flogiston. Pasteur, Koch, Lister a jiní velmi obtížně dokazovali, že původcem některých nemocí, kažení masa a mléka nebo kvašení jsou mikroorganismy a že se to neděje prostě samo. O to je smutnější, že s nástupem internetu a sociálních sítí roste i skupina lidí, kteří jsou snadno ovlivnitelní, neověřují si informace a třeba věří, že země je placatá a nikdo nikdy nepřistál na měsíci.

Tvrdý zásah vis vitalis uštědřil Němec Friedrich Wöhler, kterému se podařilo z kyanatanu amonného, látky považované za anorganickou, uměle připravit močovinu, tedy látku jednoznačně organickou. Našli se odpůrci, zejména zastánci vitalistické teorie, kteří tvrdili, že kyanatan využitý pro syntézu byl získán z nějakého „živého“ zdroje a obsahoval proto zbytek vis vitalis nebo že močovina není organická látka, ale je pouze odpadním produktem živého organismu. Ale nebylo jim to moc platné. Po Wöhlerovi přišli další, kterým se podařilo připravit nové látky nebo významně rozšířili znalosti o organických látkách. S velkým respektem k ostatním velikánům zmíním pouze jedno další jméno. Švédský chemik německého původu Carl Wilhelm Scheele jako první izoloval či syntetizoval organické látky kyselinu vinnou, kyselinu citronovou, glycerol či kyanovodík. C. W. Scheele měl z dnešního pohledu dost nešťastný zlozvyk. Vždy, když připravil novou látku, tak v rámci jejího detailního popisu ji i ochutnal. Vzhledem k tomu, že připravil i extrémně jedovatý kyanovodík, je s podivem, že zemřel až o mnoho let později, a to pravděpodobně na otravu rtutí. Současný pohled na organickou chemii je jiný.

Organická chemie je věda zabývající se sloučeninami uhlíku.

Tato definice vymezuje organickou chemii v asi v nejširším slova smyslu. Každá slušně vychovaná organická látka obsahuje uhlík a ve většině případů i vodík. Hranice mezi anorganickou a organickou chemií není vůbec ostrá. Z historických důvodů se třeba oxidy uhlíku, kyselina uhličitá a její soli a občas i ten kyanovodík a spol. řadí mezi anorganické látky. Organických látek jsou miliony, a proto se organická chemie dále rozděluje do dalších podoborů. Příkladem může být makromolekulární chemie, která studuje plasty, nebo třeba petrochemie zabývající se ropou a produkty z ní.