Bezpečnost práce

Brzy se dostanete do chemické laboratoře. Zjistíte, že je to krásné místo, obvykle plné různého chemického nádobí a náčiní, a taky místo, kde si můžete vskutku snadno ublížit. Skutečně, v chemické laboratoři se můžete snadno popálit, pořezat, otrávit či podstoupit libovolnou kombinaci předešlého. Následující řádky by měly posloužit tomu, abychom toto nebezpečí minimalizovali.

Naprosto nezbytně musíte dodržovat následující tři body:

  • Používejte ochranné pomůcky a to zejména brýle (stačí jen dioptrické) a plášť. Někteří také pracují v rukavicích. Použití rukavic je diskutabilní, protože v nich obvykle jste méně šikovní, a když se hloupě nachomýtnete ke kahanu, tak si rukavici krásně připečete k ruce. Proto použití rukavic je víceméně dobrovolné s výjimkou látek, které jsou tak dráždivé, že jsou rukavice naprosto nezbytné. Na tyto látky budete vždy upozorněni vyučujícím.
  • Musíte vždy bezpečně vědět, co děláte a proč. Mnoho chemikálií jsou bezbarvé kapaliny, a když jich v kádinkách před sebou budete mít pět. Těžko říct, kde je roztok kyseliny sírové. Veškeré chemikálie popisujte popisovačem na sklo a hlavně myslete při zacházení s nimi. Např. pokud jste na trojnožce 15 minut škvařili tavící kelímek, dá se očekávat, že trojnožka bude i nadále horká.
  • Vždy poslouchejte pokyny vyučujícího. Návody na experimenty jsou hezká věc, ale často se stává, že jaksi nefungují, proto je nezbytné vnímat, co vám vyučující říká. Stejně, když se cokoliv stane, okamžitě to vyučujícímu řekněte a nepokoušejte se nic zatajit. Když se něco rozbije, a že se to stává, nikdy nevracejte rozbité sklo do stolu a klidně to vyučujícímu oznamte. Je to správné a nikdo z toho nebude dělat nějaký problém a je to rozhodně rozumnější, než aby si někdo o baňku, kterou jste rozkřápli vy, rozřízl ruku, protože si toho ve stole nevšiml.

    • Pár praktických rad a zkušeností pro práci v laboratoři:

    Některé látky při rozpouštění/ředění ve vodě uvolňují velké množství tepla. Proto vždy řeďte kyselinu tak, že ji přilijete do většího množství vody. Stejně tak dávejte pozor při rozpouštění hydroxidů.

    Horké sklo vypadá úplně stejně jako sklo studené, ale podstatně víc pálí.

    Pokud jsem si nepopsal chemikálie a snažím se přijít na to, co to tam tak může být, tak pozor na intuitivní přičichnutí napřímo. Pokud by tam byl rozpuštěný amoniak, vysoce štiplavý plyn, pak plakat přestanete po dvou hodinách a něco cítit začnete k večeru. Bezpečné je „nabrat“ rukou páry kapaliny a přihnat si je k obličeji.

    Veďte si pečlivě laboratorní záznam. Laboratorní deník je sešit, do kterého si píšete, jak daná laboratorní práce probíhala. Poznamenávejte si veškeré výpočty, změny barev, odchylky od návodu apod. Na základě laboratorního deníku poté vypracováváte protokol z laboratorní práce. Pokud si laboratorní deník vést nebudete, budete po týdnu horkotěžko z hlavy lovit, co jsme to v té laboratoři jen dělali. Nějaká kyselina se někam lila….jo….zežloutlo to…jojo, v kádince to bylo….COŽE? Z PROTOKOLU ZA PĚT? A TO JSEM SE TAK SNAŽIL!

    Úkol: Náš pan asistent sbalil biletářku.

    N – dusík, P – fosfor, As – arsen, Sb – antimon, Bi – bismut

    Ó, slečno sejměte též podkolenku.

    O – kyslík, S – síra, Se – selen, Te – tellur, Po – polonium

    Další kapitola:
    2.6 Označení nebezpečných látek