Chemie na GJN

Princip názvosloví se naučíme na oxidech. Nejprve budeme ze vzorců tvořit názvy.

Definice: Oxidy jsou dvouprvkové sloučeniny kyslíku, ve kterých má kyslík oxidační číslo O^-II.

VZOREC → NÁZEV

Příklad: Látka N₂O je známá pod triviálním názvem rajský plyn. Používá se jako anestetikum (uspávací prostředek) v medicíně a také jako hnací plyn do šlehaček. Její značnou nevýhodou je, že rozkládá ozon a přispívá tak k ozonové díře. Jaký je ale její systematický „chemický název“?

Krok 1: Musím poznat, že se jedná o oxid. Poznám to tak, že vzorec přesně splňuje definici. Je to dvouprvková sloučenina kyslíku a dalšího prvku. Kyslík má pak dle definice oxidační číslo –II.

Krok 2: Dle pravidla, že součet oxidačních čísel všech atomů musí dát nulu, musím určit oxidační čísla dusíků. Dva dusíky dohromady vyrovnávají –II od kyslíku. Jeden dusík musí mít tedy oxidační číslo +I, což je dle tabulky koncovka –ný.

Krok 3: oxid dusný

Příklad: CO₂známe jako bublinky v pivě, či sycených nápojích. Pro svou nehořlavost se také používá v pěnových hasicích přístrojích. Je hojně skloňován v médiích ve spojitosti s globálním oteplováním a skleníkovým efektem. Je to?

Krok 1. Evidentně oxid.

Krok 2: Jeden uhlík vyrovnávají dva kyslíky s oxidačním číslem -II. Uhlík musí mít tedy oxidační číslo IV.

Krok 3: oxid uhličitý

Příklad: Asi každý z vás zná rudé rubíny a modré safíry, cenné drahokamy, které jsou z chemického hlediska tvořeny převážně z Al₂O₃a dále příměsemi, které jim propůjčují typické zabarvení.

Krok 1: Zase oxid:-)

Krok 2: Trochu matematiky. Tři kyslíky, kde každý má oxidační číslo –II jsou vyrovnány dvěma hliníky. Jeden hliník musí mít +III.

Krok 3: oxid hlinitý

NÁZEV → VZOREC

Z názvu vytvořit vzorec je mnohem jednodušší, protože už v podstatě všechno víme.

Příklad: Třeba oxid antimonitý

Krok 1. Napíši si vedle sebe antimon a kyslík.

Krok 2: Doplním k antimonu oxidační číslo III (koncovka -itý) a ke kyslíku –II (jedná se o oxid).

Krok 3: Pronásobím atomy tak, aby mi součet oxidačních čísel vyšel 0. Antimony budu tedy potřebovat dva, kyslíky tři.

Krok 4: Sb₂O₃

Příklad: oxid chloristý

Krok 1: Napíši si vedle sebe chlor a kyslík.

Krok 2: Doplním k chlóru oxidační číslo VII (koncovka -istý) a ke kyslíku –II (jedná se o oxid).

Krok 3: Pronásobím, aby mi součet oxidačních čísel dával 0.

Krok 4: Cl₂O₇

Pozor! Tento jednoduchý princip názvosloví vás může i trochu zmást. Správný vzorec oxidu fosforitého je P₄O₆a oxidu fosforečného P₄O₁₀. Přestože by vám vyšlo dle pravidel názvosloví P₂O₃a P₂O₅. Důvodem je, že jejich molekuly tak ve své nejstabilnější podobě skutečně vypadají a proto se tomu přizpůsobují i vzorce. To samé platí i pro oxid arsenitý As₄O₆a oxid arseničný As₄O₁₀. Mějte to prosím na paměti. Fosfor vás bude zlobit často.

Vyzkoušejte sami. Zakryjte si jeden sloupec a vytvořte k němu druhý:

oxid titaničitý TiO₂oxid siřičitý SO₂

oxid měďný Cu₂O oxid sírový SO₃

oxid osmičelý OsO₄oxid hořečnatý MgO

oxid chromový CrO₃oxid zlatitý Au₂O₃

oxid olovičitý PbO₂oxid železnatý FeO