Chemie na GJN

Princip názvosloví dvouprvkových sloučenin je prostý. Název se skládá z podstatného a přídavného jména. Podstatné jméno značí typ sloučeniny a zároveň zápornou (ať už nábojově nebo dle oxidačního čísla) část sloučeniny. Přídavné jméno značí kladnou část sloučeniny. Charakteristické motivy jsou uvedeny v tabulce. Základní motivy a jejich oxidační čísla se bohužel musíme naučit nazpaměť. Není to vůbec složité. Stačí si uvědomit pozici jednotlivých prvků v periodické tabulce. Třeba O, S, Se a Te jsou v 16. skupině. K zaplnění své valenční sféry proto potřebují pouze dva elektrony, a proto budou tvořit přednostně oxidační čísla –II. Název vytvoříme tak, že k názvu prvku připojíme koncovku –id a trošku to zkomolíme, aby to šlo vyslovit. Hned máme oxidy , sulfidy , selenidy a telluridy . Přídavné jméno vytvoříme tak, že k názvu prvku připojíme koncovku, která vyjadřuje jeho oxidační číslo.

Pro zapomnětlivce:

oxidační číslo I      -ný

oxidační číslo II       -natý

oxidační číslo III       -itý

oxidační číslo IV       -ičitý

oxidační číslo V       -ičný/-ečný

oxidační číslo VI       -ový

oxidační číslo VII       -istý

oxidační číslo VIII      -ičelý

Dalšími dvouprvkovými sloučeninami jsou různé divočiny odvozené od kyslíku. Kromě slušně vychovaných oxidů, existují také peroxidy O₂^2- , superoxidy O₂^- a ozonidy O₃^- . Tyto sloučeniny nejsou příliš časté. Nejčastější z nich je peroxid vodíku H₂O₂, který se používá buď jako dezinfekce nebo pro odbarvování vlasů.

Pozor, častá chyba! Začínající chemici mají tendenci vidět peroxidy apod. takřka ve všem. Pokud máte pojmenovat nějakou dvouprvkovou sloučeninu s kyslíkem, předpokládejte, že je to oxid. Pouze pokud to není možné – typicky proto, že by kation musel tvořit nějaké divoké, netradiční oxidační číslo, uvažujte dále. Dbejte přitom na to, že každý běžný peroxid, superoxid a ozonid obsahuje svoji funkční skupinu celou a obvykle ne v násobcích.

TiO₂je obyčejný oxid titaničitý, bílá látka, kterou se barví třeba některé zubní pasty, nikoliv peroxid titanatý a už vůbec ne superoxid titanný. Opravdu. V periodické tabulce na konci knihy si můžete ověřit, že titan běžně oxidační číslo +I a +II netvoří.

Na druhou stranu ale CaO₂je peroxid vápenatý. Nemůže to být oxid vápeničitý. Vápník je totiž ve 2. skupině a všechny prvky 2. skupiny tvoří výhradně oxidační číslo +II a přes to vlak nejede.

Poslední dvouprvkové sloučeniny, které prozatím zmíníme, jsou hydridy . Název těchto sloučenin vám zcela jistě napovídá vodík a je tomu skutečně tak. Protože vodík má středně vysokou hodnotu elektronegativity, může vystupovat jak jako kladná, tak jako záporná část molekuly hydridů. Pokud vodík vystupuje jako záporná část a rozdíl elektronegativit prvků je postačující pro vznik iontové vazby, jedná se o iontové hydridy . V iontových hydridech vodík k sobě potřebuje výrazně elektropozitivnější prvek, který bude tvořit kladnou část. Takové prvky najdeme typicky v 1. nebo 2. skupině. Název je pak tvořen analogicky jako třeba názvy oxidů. Pokud vodík vystupuje jako kladná část molekuly nebo rozdíl elektronegativit není tak velký, jedná se o kovalentní hydridy . Tyto hydridy mají většinou triviální názvy, které je třeba se naučit nazpaměť. Jsou to látky nicméně velmi významné a často zmiňované. Do této skupiny patří třeba methan CH₄, amoniak NH₃, voda H₂O nebo sulfan H₂S. Dále by sem patřily halogenvodíky .

Charakteristické motivy a příklady názvů dvouprvkových sloučenin.

Vyzkoušejte si pojmenovat či napsat vzorce následujících sloučenin.

Sb₂Se₃selenid antimonitý

Tl₂O ₃       oxid thallitý

HBr      bromovodík

KH      hydrid draselný

As₂O ₃       oxid arsenitý

PH ₃       fosfan

MnSe ₂       selenid manganičitý

SiS ₂       sulfid křemičitý

H₂O ₂       peroxid vodíku

NH ₃       amoniak

CsO ₂       superoxid cesný

OsO ₄       oxid osmičelý

V₂Te ₅       tellurid vanadičný

ZnS      sulfid zinečnatý

BaO ₂       peroxid barnatý

Na₂O ₂       peroxid sodný